Dr. Milan Kostohryz: Vzpomínky na začátky kolonie Cibulka

Když jsme se s rodiči v roce 1926 přestěhovali z Plzně do Prahy a usadili se na právě dokončované kolonii Cibulka, vypadalo to tu docela jinak než dnes. Vzpomínám, jak obtížně a s přípřeží se dostávaly vozy špedytérské firmy Panýrek po zablácených cestách k domu označenému provisorním číslem M 12 v dnešní ulici U tenisu 8 (čp. 354), voda ještě nebyla zavedena do bytů a chodili jsme pro ni na ulici do stojánků. Zato však z nich tekla znamenitá pitná voda ze Zličína. Vodojem, byl právě v nejvyšším místě naší ulice. V kuchyni dvojpokojového bytu byl krásný kachlový sporák na uhlí, v pokojích kachlová kamna, v koupelně válcovitý stojatý kotel. K bytu nám přidělili příslušný díl zahrádky. Její kultivace však znamenala zúrodnit mrtvou hlušinu z výkopů základů sklepů nově postavených domků. Byla to žlutá hlína – výborný materiál na výrobu cihel, ale naprosto nevhodná pro pěstování rostlin. Však také původní majitel rozsáhlých cibuleckých pozemků pan Schablin tu těžil hlínu pro své cihelny. K zúrodnění našich zahrádek jsme použili smetků z ulic, které jsme od městských úřadů mohli levně nakoupit. Smetky tehdy obsahovaly značné množství koňského trusu. To ještě v Praze žili chocholouši a hlavním dopravním prostředkem byly koňské potahy.

Milan Kostohryz (s brýlemi) v roce 1943 (32 let).

Pozůstatkem po těžení hlíny byl dolík, kde jsme hrávali v prvních létech odbíjenou a kde později družstvo postavilo tenisové dvorce s klubovnou a restaurací. Jak složitá byla cesta k cibuleckému tenisu je patrno z historky, kterou znám z vyprávění svého otce, který byl členem představenstva družstva. Šlo o otázku finanční a projektant p. ing. Chlouba – rovněž obyvatel Cibulek a člen družstva – předložil představenstvu rozpočet, ale neřekl, že je to rozpočet pouze najeden kurt. Bylo jich však 8 nebo 10. Návrh na stavbu tenisových kurtů byl schválen, ale když se ukázalo, že investice bude desateronásobná, byl z toho velký malér. Nakonec se kurty přece jen postavily a tenis se stal pro Cibulka velkým oživením. Pletli jsme si sami sítě, impregnovali je v patřičných lázních (byli mezi námi i studenti chemie), a když pak byly k dispozici kurty, vrhli jsme se na tenis. Sehnali jsme si levně rakety, i starší, nějaké míčky a pilně jsme trénovali, i když bez trenéra. Radili nám starší zkušení sportovci, jako byli pan Písecký – strýc našeho vynikajícího tenisty, pan Kalina – otec pozdější choti Josefa Páleníčka Liběnky, pan kapitán Mauer, pobočník generála Klecandy a pozdější oběť nacismu v koncentračním táboře. Pak výborný tenista ze sousední Václavky pan Vyhnálek a mnozí další. Pravidelným hostem byl na kurtech profesor na technice ing. Brunhofer. Manželka kapitána Mauera Lola byla výborná školená zpěvačka a tak jsme se u ní učili zpívat. Nezávisle na tom jsme v letních podvečerech chodívali na Vidoule, které tenkrát nebyly zarostlé borovicemi a pod vedením profesora Filouše, znamenitého zpěváka a znalce folkloru nejen českého, moravského a slovenského, ale i jihoslovanského a polského … Když se nesešla větší společnost, chodívali jsme sami dva s jeho synem Alšem a těšili se z hudební a poetické krásy našich písniček.

Na Cibulkách  sídllilo mnoho našich vědců a umělců. Z vysokoškolských profesorů jmenuji např. germanistu prof. Jana Volného, který se stal tragickou obětí nacionalistického šovinismu, když ho po válce roku 1945 někdo zastřelil jako Němce. Dále profesora Hugo Siebenscheina, rovněž germanistu, člena korespondenta Saské akademie věd. Žil tu prof. Jan Mukařovský se svou krásnou ženou italského typu, rozenou Messaniovou z Plzně a dcerou Haničkou, průkopník a představitel strukturalismu v estetice a literární vědě. Bydlil tu i profesor Albert Pražák, literární historik, který se v roce 1945 stal předsedou revoluční rady ČSR Jako vědec se zabýval obdobím národního obrození a 19. stoletím. Napsal studie o K. H. Máchovi, Janu Nerudovi, Jaroslavu Vrchlickém ad. Na sousední Václavce žil prof. Stanislav Hanzlík, meteorolog a klimatolog. Napsal učebnici pro studenty přírodovědecké fakulty. Zde také bydlel prof. Dr Vojtíšek, archivář Hl. m. Prahy. Za tratí na Vidoulích žil prof. František Rauch. K němu tam jezdila na hodiny klavíristka, která se později stala manželkou violoncellisty Smetanova kvarteta prof. Antonína Kohouta, který se pak rovněž usadil na Cibulkách. Vojtěch Birnbaum, zakladatelská osobnost moderního českého dějepisu umění žák vídeňského Maxe Dvořáka, patří k nemnoha našim historikům umění světového formátu. Jeho manžeka a žačka Dr. Alžběta Birnbaumová, s ním bydlela v nynější ulici U tenisu č.p. 355. K významným osobnostem žijícím na Cibulkách, patřil prof. K. J. Obrátil, znalec moravského nářečního folkloru a přísloví. Dále přírodovědec prof. Dr. Otakar Matoušek. Bylo jich jistě ještě mnohem vice a omlouvám se, jestli jsem některé vynechal.

Z umělců jmenuji ak. mal. Aloise Moravce, člena České filharmonie houslistu Miloše Vlašimského, hráče na lesní roh …, fagotistu Národního divadla J. Bízu, barytonistu Miloše Linku. Na Cibulkách také vyrostl hobojista, cembalista a skladatel F. X. Thuri, nyní profesor Pražské konservatoře, PhDr. Jarmila Tauerová, hudební teoretik a spisovatel Lubomír Dorůžka atd. Nezmiňuji se o četných umělcích a vědcích, kteří se na Cibulka přistěhovali po roce 1945. Je Jich velký počet a mnozí velkého významu. Z pěvců je třeba vzpomenout cibuleckou rodačku paní Věru Soukupovou, sólistku České filharmonie a opery Národního divadla, která se nyní usadila za tratí na Vidoulích. V ulici Na výši bydlel znamenitý profundní basista pan Žížala. Patři sem i sólista opery Národního divadla Karel Petr, kterého po Cibulkách vozívala jeho krásná maminka Štefa, rozená Nečásková.

Do rámce Cibulek patři také osobnost hudebního skladatele Rudolfa Karla, který působil v letech 1914-1920 v Rusku, kde vstoupil do čsl. legií a po návratu se roku 1923 stal profesorem na Pražské konservatoři. Pro odbojovou činnost byl za 2. světové války nacisty žalářován a zahynul v koncentračním táboře. Tam na útržcích papíru vytvořil operu „Tři zlaté vlasy děda vševěda“, kterou po válce přepsal a dokončil jeho žák skladatel Zbyněk Vostřák. Paní Karlová byla zpěvačka a na tuto dráhu nastoupila i jejich dcera Zorka. Bohužel zemřela velmi mladá. Jejich syn MUDr. Ivan Karel, náš významný ophtalmolog, je docentem na lékařské fakultě UK v Praze a bydlí dosud V Cibulkách. Stejnému oboru se v motolské nemocnici věnuje i docent MUDr. Aleš Filouš, vnuk profesora Josefa Filouše, jednoho z prvních obyvatel kolonie Cibulka.

Cibulecká kolonie – pohled ze severu, str. 16. Autorem fotografie je Eduard Mochan, většinu fotek z jeho Kroniky Košíř můžete najít zde: https://www.cibulky.info/tajemstvi-historickych-fotografii-kosir-odhaleno/

V těsné blízkosti Cibulek, na Václavce, bydlel profesor konservatoře Louis Kadeřábek – učitel zpěvu, jehož žákem byl slavný pěvec Beno Blachut, kterého jsem někdy potkával, když šel za panem profesorem. V témže domě bydlel dr. Alois Michl, varhaník v kostele sv. Františka u křižovníků. Jeho dcera Věra byla tanečnicí v Národním divadle.

Zvláštní pozornost si zaslouží osobnost JUDr. Jiřího Hejdy, novináře, publicisty a vědeckého ekonoma, který v monstrprocesu vedeném se skupinou Dr. Milady Horákové byl komunistickou justicí odsouzen na doživotí. Zanechal po sobě literární odkaz – mimo jiné autobiografickou knihu „Žil jsem nadarmo“. Její titul vyjadřuje lítost nad neuskutečněnými životními plány. A však další generace jeho potomků – např. dcera Jitka, její synové i jejich děti jsou důkazem, že odkaz Dr. Hejdy žije a vydává další květy. Je třeba ovšem vzít v úvahu a ocenit i vliv se strany Jitčina manžela, pediatra MUDr. Mirka Matouška, autora řady odborných publikaci, rovněž Cibulkáře, který byl synem profesora obchodní akademie Dr. Karla Matouška. Ten se kromě své činnosti pedagogické výrazně zúčastnil na práci v představenstvu cibuleckého stavebního a bytového družstva.

Velká oběť komunistické zvůle Dr. Milada Horáková bydlela v ulici V břízkách. Svým nekompromisním hrdinským postojem a mučednickou smrti se stala nejsvětlejší postavou kolonie Cibulka. Její busta od sochařky Růžičkové-Bejrové je umístěna v aule Karolina. Nebylo by vhodné, aby byla umístěna její replika na domě, kde žila?

Na Cibulkách žila celá plejáda vynikajících profesorů středoškolských, inženýrů a lékařů. Z těch je třeba se zmínit o MUDr. K. M. Šrámovi. Byl to krásný vysoký štíhlý mladý muž, vždy pěkně oblečený a upravený. Za svými pacienty jezdil zpočátku v červené aerovce jako jeden z prvních automobilistů na Cibulkách. Svými lékařskými úspěchy si získal oblibu nejen na Cibulkách, ale po cele Praze. Čekárna před jeho ordinací byla vždycky plná-věnoval pacientům velmi mnoho času a péče. Své odborné znalosti doplnil studiem na pařížské Sorbonně. Jako zdravotní sestra u něho pracovala slečna Anežka Halberstadtová z Nového Bydžova, odkud také Dr. Šrám pocházel. Jeho otec tam byl učitelem. Dr. Šrám se oženil s dcerou pražského obchodníka Aloise Zoufalého Vlastou a z původního bytu v Trojdílné ulici se přestěhoval do ulice U tenisu č. 6. Bydleli v 1. poschodí a v přízemí si zřídil ordinaci. Měl tři děti, dcerku a dva chlapce. Nejmladší, Radim, přispívá do tisku odbornými články. Je rovněž lékařem. Na dr. Šráma, vděčně vzpomínám jako na lékaře, který mi možná zachránil život. Když jsem na podzim 1945 onemocněl záškrtem, po mnoha konsultacích s různými lékaři teprve dr. Šrám udělal správnou diagnosu. Ale to už jsem nebydlel na Cibulkách a Dr. Šráma za mnou poslala moje maminka, když viděla, že je se mnou zle.

Na Cibulkách byla celá řada obchodů, hlavně s potravinami. Chodili jsme k Blažkovům v ulici Nad Zámečkem, k Hejskovům V Cibulkách, k řezníkovi, panu Dvořákovi. Ten Jednou nechal stát své auto před krámem a kluci pana Synka, violisty opery Národního divadla, povolili ruční brzdu, auto se dalo do pohybu a skončilo až dole v Košířích.

Tenisový klub byl středem společenského života  Cibulek. Kromě sportu se zde při různých příležitostech uskutečnilo mnoho setkání a zábav. Duší toho dění byl kapitán Mauer, výborný klavírista, přesto, že mu chyběl ukazovák na levé ruce, sečtělý a vzdělaný muž, znalec oper a divadla vůbec, který pro tato setkání vytvořil mnoho vtipných a hezkých scének. Ty pak realizoval s pomocí našich siI. Spolupracoval s námi i pan Mysliveček, Jehož paní se proslavila Rusalčinou árií o měsíčku. Po skončení scénky jsem se oddávali tanci s výbornými cibuleckými tanečnicemi jako byla Jarmila Nečásková, Marie a Eliška Dudovy, Hanička Filoušová a další a další. Byl to krásný čas mladosti a Cibulka se staly jeho symbolem.

Žel tyto krásné vzpomínky kalí tragické události v souvislosti s nacistickou okupací. V koncentračních táborech zahynuli kapitán Mauer, Ing. Stanislav Přibyl, pplk. Novák. Za komunistické diktatury byla popravena Dr. Milada Horáková, na doživotí byl odsouzen Dr. Jiří Hejda. Možná, že můj výčet není úplný – omlouvám se stařeckou pamětí.

Vzpomínám i na přátele a kamarády, kteří již odešli na věčnost – Josef Páleníček, Jeho bratr Zdeněk, Karel Tauer, Jan Habr, Vladimir Prošek, Jaromír Písecký, Eliška Dudová, její bratr Josef, bratří Jirešové a Karešové, Gerstorfer, Steiner a celá řada dalších, o kterých jsem ztratil přehled.

V restauraci při tenisové klubovně vládl pan Andráš, o jehož synu se zmiňuje ve svém životopisném románu „Žil jsem zbytečně“ Jiří Hejda. Setkali se v komunistických žalářích. Správcem kurtů se stal pan Vikintij (?) Bauer – ruský emigrant. Byl úplně holohlavý, ale přesto s, prudkým pohybem hlavy, jakoby odhazoval kadeře spadlé do obličeje. Hrál slušně tenis a fungoval i jako trenér nebo partner, když někdo potřeboval protějšek. Družstvo mělo své dva zřízence pana Vondru a mongolsky vypadajícího Rusa Submarova (?). P Bauer ve volných chvílích pobýval na kurtech vily jistého pražského bohatého řezníka v Příběnicích na Lužnici, mezi Táborem a Bechyní, kam jsme za ním jezdili na kolech, takže jsme podrobně znali starou silnici z Prahy do Tábora i stezku podél Lužnice z Tábora do Příběnic. Spávali jsme tam na půdě, kde měli veliké hnízdo sršňové a jejich přítomnost se projevovala v noci škrábáním po papírových stěnách hnízda – říkali jsme si žertem, že sršňové píší dopis domů.

Ještě k situaci na Cibulkách v prvních létech našeho pobytu tam. Chodníky byly brzy vydlážděny sliveneckými kostičkami a obroubeny žulovými obrubníky, ne však obvyklého pražského typu, nýbrž plochými deskami postavenými „na štorc“. Vozovka zůstávala dlouho nevyasfaltovaná, osvětleni bylo na dřevěných sloupech, na kterých bylo uchyceno i elektrické vedení. Sloupy stály na chodníku, takže jsem jednou při návratu domů – dívaje se, kdo je na tenise, vrazil dost nepříjemně do sloupu a rozbiI si nos. Na zahrádce Jsme vysázeli keře angreštu a rybízu, jabloň „zlatou parménu“ a druhou pláňku táta narouboval na „skleněné letní“. Rouby si přinesl od prof. Jenčka, který měl vilku na protější stráni za údolím Plzeňské třídy v kolonii zvané Šumava. Tam byly ještě dubové hájky, ve kterých se ozývala na jaře kukačka. V údolí tekl motolský potok – ještě neuzavřený a v létě bylo slyšet od něho skřehotáni žab. Když se stoupalo z Plzeňské třídy nahoru na Cibulka v létě v noci, bylo zřetelně znát, jak se vzduch otepluje. Chodilo se tenkrát na Cibulka pěšky. Autobus byl zaveden až mnohem později a to v souvislosti s nově komunisty vybudovanou továrnou fy Srb as Štys (?) na pláni pod Vidoulemi v pásmu, které mělo podle původních plánů patřit k tzv. zelenému pásu kolem Prahy. Továrna se svým dýmajícím komínem funguje dosud.

Milan Kostohryz, oslava 80. narozenin (rok 1991).

Za vzpomínku také stojí vlastni arcibiskupovo sídlo, zámeček a zemědělská usedlost Cibulka. O její historie je napsána odborná studie oficiálními historiky. Já chci připomenout, že když Jsme osídlili družstevní domky na Cibulkách, byl statek Cibulka ještě v provozu jako zemědělská usedlost. Snad byl v pronájmu, ale byly tam stáje s hovězím dobytkem, kam jsme chodívali pro mléko. V údolí pod zámečkem byla zelinářská zahrada, kde jsme kupovali salát, mrkev, kedlubny a ostatní zeleninu. Cesty byly vroubeny ovocnými stromy – hlavně švestkami a v rybnících pod tratí žila spousta čolků a žab. V parku si pan arcibiskup v 18. století postavil čínský pavilonek, napodobeninu staré věže, ze které byl pěkný rozhled přes svěží koruny stromů, kde kromě lip, dubů a javorů rostl i krásný platan a jedlý kaštan. Park byl oplocen dřevěným plaňkovým plotem a přístupný jen na písemné povolení, které nám ochotně napsal správce statku při našich každodenních docházkách pro mléko. Dohled v parku měl hajný – jméno už jsem zapomněl – který dbal na to, aby tam chodili jen návštěvnici, kteří to měli povolené.

Všude kolem byla pole, dokonce i mezi cibuleckými domky. Pomáhal jsem při orání i jsem kosil obilí na poli, kde dnes stojí vilky, z nichž jednu postavil redaktor Skýpala, od kterého ji koupil Dr. Jiří Hejda. Teď tam žije Ing. V. Stehlík s rodinou. Vedlejší vilka patřila redaktoru Houdkovi. Později si přímo nad tenisem postavil vilku klavírní virtuos a skladatel Josef Páleníček, který s námi vyrůstal v pionýrských dobách na úsvitu cibulecké historie a přilnul k tomu místu tak, že se tam v dospělosti zase vrátil. Konečně jeho bratr Ing. Zdeněk Páleníček, zvaný v mládí „Piškot“, zůstal v bytě po rodičích a v nedávné době zemřel. Jeho žena – rodilá Američanka* – tam bydlí dosud. V Trojdílné ulici č. 1 naproti Páleníčkově domku ve vilce, kterou dal postavit obchodník s potravinami z Košíř, míval ordinaci pan dr. Šrám. Když se MUDr. Šrám s ordinací přestěhoval do ulice U tenisu č. 6, usadila se tam paní Eva Hejdová, sestra Dr. Jiřího Hejdy, se svou matkou tetou a synem Neklanem – dnes lékařem, který působí v Berlíně, ale snad má dosud byt na Cibulkách po své matce. Eva Hejdová byla velice rázná a svérázná žena. Chodívali jsme se s ní a s Páleníčkem koupat na plovárnu na Žofín. Provdala se za pana Singera, bohatého obchodníka s textilem a když se jim narodil syn a pan Singer navštívil svou ženu až po několika dnech, přivítala jej slovy „člověče, já ti tady rodím Iciky a ty se na mě ani nepřijdeš podívat“. Záhy se pak rozvedli a Eva i Neklan si ponechali jméno Hejda.

A tam jsem se dočkal i „pražského povstání“, ke kterému jsme se pod vedením nadporučíka Langa rovněž přidali. Hned při odchodu z Cibulek na náš oddíl zaútočil hloubkový letoun a zranil p. učitele Kareše. Dostali jsme se pak až do Jindřišské ulice a dále na Wilsonovo nádraží. Tam jsem byl otřesen tím, jak naši čeští lidé zacházejí se zajatými Němci, takže jsem se odřekl českého národa. Hned po válce, v červnu 1945, jsem se oženil s Jarmilou Venturovou, dcerou slavného jezdce a olympijského vítěze v závodech ve skoku na koni. Díky tomu, že jsem začal působit v orchestru opera Divadla 5. května, jsem dostal na Cibulkách byt po německé rodin pana Hornaka. To ovšem vzbudilo velkou nevoli u košířských komunistů i závist některých cibuleckých sousedů, takže jsem užil příležitosti, kdy mi Jožka Páleníček nabídl pomoc a přestěhoval jsem se do svého nynějšího bytu. Na Cibulka ale stále vzpomínám, rád se tam vracím a navštěvuj i svého věrného přítele z mládí Ing. Alše Filouše i svého mladšího přítele skladatele Dr. Petra Pokorného. Ten mi napsal několik krásných skladeb pro klarinet, které jsou protějškem těch, které mi věnoval v mládí Jožka Páleníček.

Sepsáno v únoru 1994, jazyková korektura redakce Cibulky.info

*Paní Dorothy Joyce Páleníčková sice prožila vetší část dětství a mládí v USA, za 2. světové války byla v US Army, ale pocházela ze Spojeného království. Svůj rodný jazyk dobře využila v Československu (s manželem se v 50. letech přestěhovali z USA do ulice V Cibulkách 4) pracovala v čs. rozhlase v redakci vysílání v angličtině. Tam také přivedla svou mladinkou neteř, nyní známou cestovatelku a publicistku Pavlu Jazairiovou, viz medialonek zde. (pozn. redakce). Bratr Pavly Jazairiové, roz. Kochové, Paul Vincent Koch byl v období let 1997-2002 ředitelem společnosti ING Real Estate Development v České republice a podílel se např. na vzniku komerčního centra Anděl nebo Tančícího domu, viz jeho blog zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.